Po volbách v roce 2021 se o tom hodně mluvilo, ale pak debata utichla a dělalo se, jako by se nic nestalo. Tak jsem se rozhodla podívat, jak je to s poslaneckými kluby v současné chvíli.
V poslanecké sněmovně je aktuálně 7 poslaneckých klubů: ANO (72 členů), Česká pirátská strana (4 členy), KDU-ČSL (23 členů), ODS (34 členů), STAN (33 členů), SPD (20 členů) a TOP 09 (14 členů). Právní normou, která upravuje existenci poslaneckých klubů je zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
§ 5 jednacího řádu říká:
„K ustavení poslaneckého klubu na začátku nového volebního období jsou oprávněni poslanci zvolení do Sněmovny za samostatně kandidující politickou stranu. K ustavení klubu podle věty první je třeba nejméně tří poslanců.“
Důležitým termínem je samostatně kandidující politická strana.
Dle dikce zákona ve volbách 2021 kandidovaly následující politické strany, resp. strany mající jednu kandidátku ve volbách:
- Číslo 4 – SPD 9,56%
- Číslo 13 – SPOLU 27,79%
- Číslo 17 – Piráti a Starostové 15,62%
- Číslo 20 – ANO 2011 27,12 %
Jestliže vycházím z jednoduchého jazykového výkladu, kdy jedna kandidující strana = jedna kandidátka, pak v souladu s § 77 odst. 5 jednacího řádu by tedy v Poslanecké sněmovně měly být pouze 4 poslanecké kluby, nikoliv 7.
Další výklad, který lze na § 77 odst. 5 jednacího řádu aplikovat, je výklad logický. Je nutné si uvědomit, že občan si nemohl mezi stranami koalice vybrat konkrétní stranu, pokud chtěl volit některou stranu z koalice SPOLU nebo PIR-STAN, jeho hlas automaticky patřil všem stranám v koalici. Např. pokud se voliči líbila prorodinná politika KDU-ČSL, musel současně s touto stranou volit i TOP 09, která rodinnou politiku až tak vstřícnou nemá. Pro voliče se tak fakticky jednalo nikoliv o koalici, nýbrž o jednu politickou stranu.
Jestliže si volič ve volbách nemohl vybrat, pak s ohledem na zásadu rovnosti před zákonem, by si následně ani jednotlivé politické strany neměly vybírat, že vlastně ve volbách vystupovaly každá za sebe, hájící svůj vlastní volební program a za účelem prosazování volebního programu si následně ustanovit poslanecké kluby v rozporu se zákonem a v rozporu s faktickými kandidátky ve volbách.
Kancelář Poslanecké sněmovny mohla na tuto situaci po volbách reagovat tak, že by příslušná ustanovení zákona novelizovala, což ostatně doporučovali někteří ústavní právníci. Dle mého odborného názoru už toto jednání by bylo za hranou a ryze účelové, nicméně právní teorie za určitých podmínek toto připouští.
Co ovšem právní teorie nepřipouští, je naprostá a zjevná ignorance právních norem, zejména s přihlédnutím na četná upozornění právníků krátce po volbách. Nicméně aktéři porušování dané právní normy tyto výzvy zcela vědomě ignorují, v porušování zákona nadále pokračují, což ilustruje další významný úpadek práva u nás. Vládnoucí garnitura se už ani neobtěžuje hrát hru na určité dodržování práva, zcela nepokrytě toto přehlíží bez jakýchkoli následků. Tradiční strážce Ústavy a zákonů v ČR Ústavní soud je zticha.
V této souvislosti mě napadá kacířská myšlenka. Jestliže ti, co mají představovat elitu národa, ti nejlepší z nejlepších, kteří nám mají jít příkladem nejen v dodržování práva, právní normy ignorují, je povinností občana právní normy bez dalšího dodržovat? Nebo se ocitá ČR na prahu právní anarchie?
Autor: Mgr. Šárka Oharková, Mgr. Ivana Nová, advokátní kancelář